Tradiční hliněné omítky a stavební prvky

V posledních letech se začínají ve stavebnictví objevovat nové event. staronové stavební materiály a postupy. Jedním s těchto materiálu jsou i hliněné omítky a cihly.

Hliněné omítky

Díky hledání nik na trhu a marketingu se tyto prvky dostávají do povědomí lidí jako jedinečný materiál, bez kterého by moderní dům nebo byt neměl být ani zkolaudován. Vcelku nekritický pohled na hliněné materiály způsobuje, že jsou používány na absolutně nevhodných místech, jen aby tam byly a mohlo se o stavbě mluvit jako o bio, eco a nevím ještě jak.

Historické používání hlíny vycházelo vždy z místních podmínek a ze způsobu užívání hliněný staveb. Na východní Moravě v oblasti Luhačovického zálesí a Moravských kopanic, ze které vychází mé zkušenosti, se uvedené materiály hojně používaly ( v kombinaci s kamenem a dřevem).

Rozepisovat se o historii hliněných staveb by bylo nošením dřeva do lesa, a proto bych se chtěl soustředit pouze na přípravu a aplikace. Mé zkušenosti pochází jak z mládí, kdy jsem babičce pomáhal opravovat hliněnou omítku na kamenných chlévech, tak ze současnosti kdy svépomocí obnovuji kulturní památku.

Hliněné cihly nazývané kotovice byly vyráběny pouze z hlíny (natěžené na místě) a pojiva – používala se nasekaná kůra, větvičky stromů a plevy v menší míře nasekaná sláma nebo seno. Rozhnětená směs se naplnila do dřevěného rámku (různě velkých a vysokých) a následně se sušila na slunci. Pevnost těchto cihel v tlaku i tahu byla obdivuhodná na rozdíl od současných. Podle pamětníku se cihly nepoužívaly okamžitě po vysušení ale většinou až po roce a více, kdy cihly dozrály. Při poklepání na 50 a více letou cihlu slyšíte zvonění a práce s takovým materiále je radost. Takovou cihlu když zapomenete venku na dešti a slunci i rok, moc se nezmění.

Nejsem si docela jistý, jak bude vypadat po této době moderní hliněná cihla vyrobená slisováním směsi hlíny a písku, vysušená pár hodin v elektrické peci (a to nemluvím o uhlíkové stopě při její výrobě a transportech).

Hliněná malta, kterou se lepily cihly a kameny se připravovala z naosívané hlíny a vody, správný poměr hlíny a vody byl velmi důležitý. S příliš hustou případně řídkou maltou se špatně dělalo.

Hliněné omítky – fenomén současné doby, téměř nekriticky přijímaný materiál aplikovaný téměř každým kdo chce být in , popřípadě prodat stavbu dřáž. Omítky jsou pak nanášeny na nevhodné podklady. Jen aby tam byly. Šroubují se hliněné panely dokonce i vyhřívané , jen aby se zkrátil proces následného vysušování jemných vrstev ( čas jsou přece peníze). Omítky musí být naneseny na zdi rychle (používá se i strojní nanášení) a proto se tomu přizpůsobila celá technologie výroby hliněných omítek. Omítky obsahují velké množství písku, hrubá omítka min 50 procent, fajnová až 75 procent. Jsou dodávány v pytlích jako suché směsi. Velmi dobře a rychle se připravují a nanášejí, jednoduše se udržuje rovinnost . Ale je to ještě hliněná omítka? A splňují ještě tyto materiály ty představy které jsou očekávány, odpověď nechám na každém z vás.

Naši předci se snažili střízlivě používat předávané zkušenosti a znalosti, postupy byly kontinuálně zdokonalovány. Po II světové válce došlo k obrovskému rozvoji nejenom stavební ho průmyslu. Díky tomu byly postupně zapomenuty staré materiály a postupy. A ti kteří je ovládali, již nežijí. Jejich resuscitace je následně prováděna buď nadšenci nebo těmi, kdo v tom vidí byznys. Osobně nejsem nijak vyhraněný. Moje zkušenosti vznikly více méně z nouze, nebyl nikdo, kdo by mi pomohl a relevantně poradil s opravou kulturní památky. Studiem informací a materiálů, pokusy a omyly, jsem se dopracoval k zjištění, že vše, co se výroby a aplikací hliněných materiálů týče na komerční bázi, je pouze byznys s neznalostí lidí a nemá s tím, jak se věci dělali dříve mnoho společného.

Určitě existují lidé, kteří získali zkušenosti podobným způsobem a možná při čtení odborných článků a komentářů mají podobné pocity jako já. Pokud starou hliněnou omítku namočíte do vody, zjistíte relativně přesně její složení. Omítka obsahuje hlínu, plevy + dle vyprávění se přidávaly kravské exkrementy (tzv. kravince). Nanášení omítky se provádělo ručně, protože směs má takovou přilnavost, že se z plechového žufanu nebo lžíce neodlepila. Omítka se nanášela v několika vrstvách až do požadované tloušťky. Povrchová vrstva se zahlazovala a natírala vápnem, které působilo i desinfekčně.

A nyní mé zkušenosti s hliněnými omítkami

Hliněnou omítku i maltu vyrábíme ze starých hliněných cihel, na které jsme nechali dva roky působit déšť, slunce, sníh a mráz. Před zpracováním polorozpadlé cihly vložíme do nádoby a zalijeme vodou na dobu cca jednoho týdne.Pro míchání používáme starý pekárenský hnětač, ve kterém jsme schopni připravit až 200 kg směsi. Do zvonu přeneseme z nádob rozmočenou hlínu a necháme rozmíchat cca 20 – 30 min pak přidáme cca 10 procent písku a necháme rozmíchat, na konec přidáme nařezanou slámu (může být i celá – hůř se rozmíchává, ale omítka pak méně praská).

Omítku jsme nanášeli jak na kamenné zdi, tak na dřevo i rákosový podklad. Kamennou zeď je potřeba před nanesením dobře navlhčit. Čím větší spáry jsou mezi kameny tím lepší. Roubené zdi je potřeba opatřit bukovými klínky, které slouží, jako háčky na kterých je omítka zavěšena. Pokud se používá rákos, první vrstva by měla pouze mezery v rákosové rohoži. Při omítání zdí hliněných cihel je potřeba zeď dokonale namočit (nejlépe 2 x v rozmezí 1 hod) aby se povrchová vrstva cihel narušila a došlo ke spojení omítky s cihlou.

Na všechny uvedené podklady jsme hrubou omítku nanášeli ve dvou vrstvách. První vrstvu jsme pouze uhladili rukama a nechali cca 1 měsíc vyschnout. Při vysychání se začali tvořit menší či vetší praskliny (jsou nutné pro dobré spojení jednotlivých vrstev). Před nanášením druhé vrstvy je potřeba povrch již nanesené vrstvy dobře namočit. Druhou vrstvu jsme zahlazovali ocelovým hladítkem. Obě vrstvy jsme nanášeli v tloušťce cca 2-3 cm.

Fajnovou omítku jsme připravovali stejným postupem, jen jsme nepřidávali slámu. Omítku jsme dělali řidší a katrovali jsme ji přes jemné síto. Omítku jsme nanášeli ocelovým hladítkem v tl. cca 1 cm. Po zaschnutí cca 2 hod jsme ji zahladili molitanem. Po asi týdnu jsme stejně nanesli i druhou vrstvu. Vzniklé praskliny jsme postupně zatahovali velmi řídkou hliněnou omítkou. Prasklin se nelze úplně zbavit, ale při líčení vápnem se povrchová vrstva zatáhne a je dokonale hladká.

Problémem hliněných materiálu je jejich nízká odolnost proti vodě. Čím víc materiál obsahuje písku tím je jeho odolnost nižší. Protože naše objekty se nachází v oblasti kde v zimě napadne i metr sněhu, do omítky jsme dávali minimum písku a relativně více slámy. Po první zimě můžeme konstatovat, že námi zvolené postupy byly správné.

Autor: Ing. Lubomír Karlík
 

Štítky